povoden

Federico

„O vášni a cti

García Lorca – Pláňka

o osudu a snu.“

Dramatická báseň plná napětí v duchu a rytmu španělského flamenca, tance, zpěvu a kytar.

překlad - Lumír Čivrný, hudba a úprava písňových textů - Lubor Šonka, hudební spolupráce - Daniel Gája, choreografie – Jana Drdácká, výprava – Adam Pitra, foto – Miroslav Kučera, produkce - Zdeněk Košata, Martin Zelinka, režie a úprava textu – Petr Hruška

Federico García Lorca * 1898 † 1936 Pěvec žalu, noci a smrti. Člověk příliš jemných citů uprostřed rozbouřené doby a nemilosrdného světa, v jehož rozporech nakonec nachází smrt. Student práv a filozofie. Oduševnělý znalec španělské literatury, především poezie. Klavírista a kytarista. Kreslíř a kaligraf. Sběratel a harmonizátor lidových písní. Esejista a kritik. Dramatik a režisér. Přítel básníků, malířů, muzikantů, herců a torerů. Cestovatel. Horoucí milovník svého města – Granady – a své vlasti – Andalusie. Dítě svého kraje, básník svého lidu.

/M. Uličný/

„Španělsko je jediná krajina, kde je smrt všelidovou zábavou.Ve Španělsku je mrtvý víc mrtvý než kdekoliv na světě.“

Lidové noviny, úterý 5. listopadu 2002

Emotivní Lorcova Pláňka za zvuků flamenca

Petr Hruška nastudoval pro Divadlo Na Prádle drama Frederika Garcíi Lorcy Pláňka. Režie se soustřeďuje především na silný příběh nabitý emocemi, na tragedii bezdětné ženy toužící po dítěti, která se odehrává před zraky celé vesnice.
Příběh vyznívá o to silněji, oč jednodušší je scéna. Prázdné jeviště je ze tří stran obehnáno lavicemi, na nichž po celou dobu sedí herci, kteří právě nehrají – je to celá vesnice sledující osud Yermy – Pláňky. Vše graduje emočně vypjatými tanci flamenca a především ostrým, téměř expresivním svícením. Při ladění kostýmů do černé a bílé o to víc vyniká tragika příběhu. Jedna z mála barevných součástí – Yermin šátek – pak v sobě skrývá naději na štěstí, na dítě, které nepřichází.
Yermu ztvárnila Martina Delišová, která po počáteční nejistotě rozehrála všechny emoce a skrytou tragičnost postavy. Juan v podání Jiřího Bábka je drsný a bezcitný muž, který má jediný zájem – stáda a dobrou pověst. Sebestředností a také doznáním, že nikdy nechtěl děti, se podílí na Yermině neštěstí. Také ostatní herci dokázali udržet napětí i v dlouhých pasážích, kdy pouze „přihlížejí“ dění na jevišti. I přesto, že hra pojednává o tragedii jedince, vznikla inscenace založená na týmové souhře, z níž vyrůstá jedinečná atmosféra.

Filip Jan Zvolský
Hodnocení LN : ****°

Caya bajka	Makhélé o lásce,pekle a márnici —inscenace vznikla za podpory HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 1 NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND caya makhélé je afričan .narodil se v kongu v roce 1956 .pracoval v brazzaville .a jednoho dne se vydal na cestu .tak jak se to stává jeho postavám ,tak jak se to stává v iniciační literatuře ,tak jak se to stává těm ,kteří někam chtějí dojít .těm ,kteří hledají .a na svých cestách nezabloudil .jak by také mohl :caya makhélé říká ,že afričan ,ať už ho osud zavede kamkoli ,to má dobré —nikdy není sám .proč ?protože vždy jsou s ním jeho předkové .protože hranice mezi životem a smrtí je velmi nejasná a někdy dá hodně práce poznat ,jestli jsme právě ve světě živých nebo ve světě mrtvých .protože často stačí udělat krok skrz zeď a jsme v jiném světě .je to tak prosté …ve hrách cayi makhélé stále znějí bubny ,které rozvibrují naše tělo ,naše nitro ,naši mysl ,nás i naše předky v nás a kolem nás a my se pak dáváme do tance ,který už není tancem z tohoto světa ,ale je radostným setkáním živých a mrtvých .protože pro afričana není smrt bolestí .je zase jen cestou ,tancem ,rituálem ,karnevalem ,je novou možností ,otevřením další komory ,nebo ještě spíš dalšího širokého a lákavého obzoru .caya makhélé vystudoval v paříži ,žije v paříži a cestuje po světě ,píše a dělá divadlo ,vydává v paříži knížky a vozí je těm ,kteří je nejvíc potřebují —africkým dětem .přichází mezi své z jiného světa ,takže pro ně není mrtvý .prochází světem a hledá odpovědi na otázky ,tak jako makiadi ,hrdina jeho zatím nejúspěšnější hry la fable du cloître des cimetières ,kterou jsme si dovolili přeložit pod názvem bajka o lásce ,pekle a márnici a která byla oceněna řadou cen po celém světě .caya makhélé v roce 2003 objevil prahu —tedy objevil ji pro sebe —a zamiloval se do malé strany a do chrámu svatého mikuláše .jeho předkům by se tam prý líbilo .zřejmě i tam by se dobře tančily iniciační rituální tance ,i tam by se mohli setkat ti ,kteří ještě nepoznali radost nesmrtelnosti a věčnou touhu po návratu …po návratu kam ?kam bychom se to vlastně chtěli vrátit ?tohle zřejmě neví ani hrdinové usměvavého ,dobrého ,ba slovansky bodrého cayi makhélé (ach, kde jsou ty časy, kdy slované byli takto bodří!) ,neví to ani sám jejich autor ,který prostřednictvím svých hrdinů a jejich pábitelských příběhů putuje světem a hledá to místo ,kde je možné poznat skutečnou radost .možná že tím místem ,kde náhle ucítíme ,že jsme tam ,může být márnice ,vždyť možná právě tam můžeme být užiteční jako chárónovi pomocníci ,jako převozníci ,kteří jednoho dne dostanou do ruky pádlo a do doby ,kterou si sami předem neurčili ,vykonávají poctivě úděl ,práci ,aby se pak jednoho dne zase sami vydali na cestu a přenechali pádlo jinému .aby pak sami dál hledali ,dál bloudili světem živých i mrtvých spolu s orfeem a eurydikou a se svými předchůdci na postu převozníků sofoklem ,goethem či jean-paul sartrem… .caya makhélé nám při pohledu na chrám svatého mikuláše řekl hlasem ,o jehož pravdivosti nikdo z nás nepochyboval :já se sem ještě vrátím …abych se tu zastavil a abychom si vyprávěli příběhy ze svého dětství …tak tedy caya makhélé se na malou stranu vrací .zřejmě aby nás odvedl na společnou výpravu mezi tančící živé i mrtvé matylda & michal lázňovských. papis nyass je také afričan .narodil se v roce 1974 v gambii .jeho zlaté ručičky ho předurčily nejprve k práci zlatníka a poté —už v české republice —k excelentnímu hraní na bonga ,conga ,djembe ,darbuku ,talking drum a spoustu dalších roztomilých bubínků .na zdejších pódiích se stačil blýsknout kromě “mateřské hudební skupiny„ tshikuna třeba se švihadlem ,hermakuti ,tam-tam orchestra a hypnotix hudba / \ papis nyass produkce / \ alexandra bošelová úprava programu / \ david e .cígler foto /\ jan černý režie /\ petr hruška ——————————————––————— česká premiéra17/5/2004 v divadle na prádle Bajka o lásce, pekle a márnici (zdroj: http://www.ceskenoviny.cz/kultura/divadlo/index_view.php?id=90424) PRAHA - V Africe je údajně vypravěčem každý. Alespoň to tvrdí autor divadelní hry Bajka o lásce, pekle a márnici Caya Makhélé. Úkolem vypravěče není nic menšího, než zaujmout posluchače natolik, aby s ním prostřednictvím slov a rozpoutané fantazie spoluprožili spoustu vzrušujících okamžiků. Skutečnost, zkušenost, tradice, hra, to všechno je jen bezbřehý materiál, jehož prostřednictvím se lze toulat až kdesi za hranicemi poznatelna. Tulák Makiadi míval všechno a pak všechno ztratil. Řadu zdánlivě důležitých věcí oželel docela rád a jistá zpustlost mu přinesla i své výhody, neboť jej osvobodila od zbytečných konvencí. Ale protože svoboda a opuštěnost snadno přecházejí jedna v druhou, zas až tak úplně vítězným pocitům nepropadá. Z nejhlubší bídy kolem něj vyvstal palčivě aktivizující příběh o ženě, která mu píše ze záhrobí o své marné lásce k němu. Cynik Makiadi kupodivu jejím slovům uvěří. Láska až za hrob je v tuto chvíli nejspíš to jediné, co může smysluplně zabydlet jeho nesmyslně pustou existenci. Na své každodenní pouti mezi svými dárci skromných požitků dospěje k jedinému rozhodnutí. Najde ji a zachrání a navždycky si přivlastní ten zázračně očistný pocit, že je někým milován až za hrob. Lidé i nelidé kolem něj se prolínají v měnlivé bytosti, které chvílemi získají skoro realistické vzezření a společenské zařazení, chvílemi se jednoznačně začlení někam mezi přízraky a démony. Tulák se mezi nimi proplétá směrem k peklu, kde tuší svou milovanou sebevražedkyni, neboť pochopil, že ženu, která pro něj dokázala obětovat úplně všechno a pláče z lásky krvavé slzy by asi milovat dokázal. Každé nové setkání ho trochu promění a na každou jeho proměnu reaguje nový dopis od ženy, kterou nikdy neviděl a neuvidí a přesto hledá čím dál úpěnlivěji. Kudy do pekla? Inu nejdřív zaživa do rakve, s rakví do márnice a z márnice už je to kousek. Žádné tabu. Není rozdílu mezi životem a smrtí. Jenom je třeba najít správný kód pro pohyb na jiné úrovni existence. V představení Divadla Na prádle se podařilo tuhle současně nadčasovou cynickou pohádku zachytit v celé její hravé přeludnosti. Režisér Petr Hruška rozdělil plejádu rolí mezi čtyři herce a jednoho perkusistu. Kromě bezdomovce Makiada a Dítěte procházejícího zdí, jsou všechny ostatní role rozděleny mezi dva představitele. Ženské role hraje Martina Delišová, mužské Jakub Saic. Na dně jejich herectví je i při čitelném rozlišení postav cosi démonického. Bubny Papise Nyasse podpoří šamanské vyznění rafinovaného pohybového zpracování. Prvek účelové proměny postav a božsko-ďábelské hry s hlavním představitelem je obsažen i v textu. Makiado se stal obětí drobné léčky. Přinesla mu sice světské uplatnění, ne však zrovna záviděníhodné. Žena, jejíž jméno je symbolem lásky, neexistuje. Východisko hry i její vyznění jsou značně osvobozující. Autor akceptuje bídu a ukrutnost reality, střídá černý humor i romantiku a neusiluje o žádné poselství. Po dvou hodinách pouti po tenké hranici existence a nicoty však poutník bezděky přece jen cosi dokázal. Nakazil pár bytostí svou ryzí svobodou a vitalitou, diváky nevyjímaje. Autor: Hilda Mráčková .	o
Zdání	o čase hudebně-poetický večer básní zdeňka vodičky oříšky popelčiny balady africké les visages noirs černý plamen krajina velkého smutku recitují kateřina březinová, petr křiváček, lukáš král na africké bubny hraje jacques bankanza moliba režie petr hruška světy čísel, peněz a veršů si možná nejsou tak vzdálené. snad dokonce leží vedle sebe dost blízko, takřka na dosah. určitě tomu tak je v životě dr. zdeňka vodičky, autora nemála básnických sbírek především o lásce, o krásných místech, o krásných lidech, které měl možnost vidět a poznat díky své občanské profesi. jeho básně vznikaly především při obchodních cestách po celém světě. po večerech v hotelových pokojích, v nejrůznějších zemích. premiéra v divadle na prádle 14. června 2004 představení vzniklo za podpory MAGISTRÁTU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND
Snieźka	- „V přírodě, stejně jako v životě, se nejlépe orientujeme podle turistických značek.“ Svérázný a netradiční pohled na naši nejvyšší horu z polské strany… Hrají: O. Cihlář, T. Jeřábek, P. Prokop, D. Kašpar, M. Wesleyová. Hudba: Polska skladanka. Dabing: Malgosia TURZIANSKA. Uvádí Divadlo Na Prádle – VOSTO5 Richard HERML SAD, Svět a divadlo, 2002, s.43 "...představení, které svou syrovostí doslova vyráží dech. Odvaha ve výběru tématu, troufalá dramaturgie a strhující herecké výkony - to jsou devizy, kterýmí Divadlo Vosto5 boduje na blátivém hřišti současného domácího divadla..."
Košičan	3 – „Láska prý je jako sklípek, kde vysedávam sám a kde z kamenného džbánku mladé víno nalévám…“ Peter Dvorský Nejnovější představení z této autorské dílny se tentokráte zabývá, jak název napovídá, cestováním. Je to ale cestování životem, potkávání osamělých srdcí, která snad právě v dnešním nočním pořadu Radia Jiskra doputují ke svému cíli a dostanou se až do mýty opředených Košic. Co všechno se vám může cestou stát a nejste-li náhodou také našimi spolucestujícími, vám odhalí moderátoři Pavel Pláteník a Karel Krautgartner, j.h. Hrají: O. Cihlář a P. Prokop. Uvádí Divadlo Na Prádle – VOSTO5 Vladimír Hulec, Divadelní noviny ...vynikající improvizační schopnosti, svěže vystavěné situace, radost z pointování témat, precizní práce s rekvizitou i nejjemnějšími nuancemi češtiny, to jsou kvality s nimiž Vosto5 může vystoupat velmi vysoko...
Hrusice	1907 – Množina autorských, divadelně zábavních a loutkoherních prvků s artistickým výstupem od Berouska. Inspirací pro vznik představení "Hrusice 1907" se stal obraz J. Hrnčárka "Krajina v zimním hávu", který autor namaloval kolem roku 1906, a který se stal vzorem také Josefu Ladovi pro jeho další práci. Hrají: Ondřej CIHLÁŘ, David KAŠPAR, Petr PROKOP + TRIO AKROBÁTO (Binder, Maier, Bindrmajer) Uvádí VOSTO5 divize Teatro Piccolo Primitivo. Mirka S. PÁČILOVÁ, Filmová Revue, 12/1992, s. 3-23 "...hned jedno z prvních představení tohoto seskupení, Hrusice 1907, se stalo takřka kultovní záležitostí a opravdovou kulturní senzací celého regionu...“ Šimon PERÉZ, Politikon 2000, s.453 "...představení, které má na svém kontě už přes 250 repríz, konečně po účastech na festivalech Putim (1972), Loutkový Špalíček (1976), Špalíčkův Pekáček (1981) a Divadelní Rumburk (1984) doputovalo až na pražská jeviště..." Loutkář 99 „…Náhradní představení Hrusice(místo původně ohlášeného titulu Pražská pečeť) dokonale splinlo svůj úkol exteriérovým žertemobohatit vernisáž výstavystudentských výtvarných pracíz téže školy. Jde o dramaturgicky vtipné autorské divadlo, inspirované vzpomínkami Josefa Lady. Parodie a persifláž se zde pojí s láskyplným pohledem na pravdivou i fiktivní minulost, publikum se v kontaktním představení dobře bavilo užilo si řady překvapení a loutkářských „vymyšleností“ na způsob těch, které známe třeba od souboru Buchty a loutky – aniž by šlo v sebemenším o nějakou nápodobu, neřku-li plagiát. Divadlo skromné, ale maximálně účinné.“
Vajce	- Pan Hrubý nebo pan Jemný, naměkko nebo natvrdo? Remíza! Vynikající rakvičkárna s vejci. Hrají: Ondar Cihlář a Petar Prokop. Uvádí Divadlo Na Prádle - VOSTO5 divize Teatro Piccolo Primitivo
Stand´	artní kabaret - Chlapci Cihlář, Havelka, Jeřábek, Kašpar a Prokop předvedou svůj maximální improvizační standart. Nic víc, nic míň! Večerem provází Kapela TESLA. Hrají: O. Cihlář, J. Havelka, T. Jeřábek, D. Kašpar, P. Prokop. Uvádí Divadlo Na Prádle – VOSTO5